Není na světě mnoho handicapovaných sportovců, kteří mají v současné době výkonnost, možnosti a především odvahu měřit své síly s profesionály bez handicapu. Plavkyně Natalie Du Toit a atlet Oscar Pistorius z Jihoafrické republiky, polská stolní tenistka Natalie Partyka a náš cyklista – Jiří Ježek.
A právě Jirka se před pár dny vrátil z Dominikánské republiky, kde absolvoval etapový závod profesionálů, zařazený do kategorie 2.2 UCI a dosáhl zde úspěchu, který se doposud žádnému jezdci závodícímu s amputací dolní končetiny nepovedl – v šesté etapě po hrdinském úniku doslova vydřel třetí místo! Celkově se v devítietapovém závodě umístil na vynikajícím 26. místě.
1. Nejdříve musíme zdůraznit všechny skutečnosti: závod Vuelta Dominicana jsi absolvoval z plného tréninku, bez podpory týmu, což je v cyklistickém etapovém závodě věc, která staví Tvůj výkon ještě o stupínek výše a konečně – ihned po příletu do Dominikánské republiky jsi musel čelit velice nepříjemným zdravotním komplikacím, které Tě doprovázely až do konce pobytu a ze kterých se ještě nyní zotavuješ…
Hned druhý den po příletu mě přepadly silné zažívací potíže. Tři dny jsem zvracel, trpěl urputnými průjmy, teplotou, prakticky jsem nemohl nic jíst. V tomto stavu jsem nastupoval do první etapy. S trenérem a s manželkou jsme zvažovali, zda vůbec odstartovat, ale já doufal, že to postupně odezní. První tři etapy to bylo peklo. V závodě jsem pokračoval jen vůlí. Letošní ročník byl navíc opravdu extrémně rychlý a náročný. V každé etapě dosahovaly rychlostní průměry hodnot okolo 45km/h. Zesláblé tělo „drželo“ jen díky mimořádné trénovanosti, kterou jsem získal letošní náročnou a kvalitní zimní přípravou. Přesto jsem opravdu trpěl. Nemohl jsem jíst nic jiného než banány, takže nezbytnou energii a živiny jsem do sebe dostal jen díky speciálním produktům od firmy NUTREND. Paradoxně se mi začalo jet lépe až ve čtvrté, nejnáročnější královské etapě s cílem na desetikilometrovém stoupání. Tam jsem získal sebevědomí a chuť znovu závodit. V šesté etapě, kdy už jsem se cítil o trochu lépe, pak přišel moment, kvůli kterému stálo celé předchozí trápení za to. V den státního svátku Dominikánské republiky se mi podařilo na těžké trati na okruzích v hlavním městě zrežírovat únik čtyřčlenné skupiny. Pracoval jsem ve skupině asi nejvíc, protože jsem nejvíc stál o to, abychom vydrželi až do cíle. Nakonec z toho bylo sice jen třetí místo, ale i tak to považuji za skvělý úspěch. Troufám si říci, že se něco podobného žádnému podobně hendikepovanému cyklistovi nepodařilo.
2. Ocenění od cyklistické veřejnosti na sebe nenechalo dlouho čekat – celostránkové portréty v místních denících s oslavnými palcovými titulky, rozhovory pro řadu televizních stanic a časopisů, čestné jmenování do vysoké policejní funkce či potlesk na „otevřené scéně“ od cyklistických kolegů, jejich trenérů a realizačních týmů při závěrečném slavnostním ceremoniálu…
Moje třetí místo v etapě bylo opravdu hodně ceněno. V den závodu bylo podél trati množství lidí, kteří mi samozřejmě strašně moc fandili. Všichni z předchozích dní z novin a rozhovorů pro televizi věděli o mých zdravotních komplikacích, takže o to víc si mého úspěchu vážili. Pro mě to byla skvělá možnost odměny všem, kteří mi přáli, i když se nedařilo. Lidé mě tu celých těch pět let berou za velkou hvězdu závodu a letos, po úspěších v Pekingu, jsem to cítil zvlášť. I proto jsem ze závodu nemohl odstoupit, i když to bylo „na hraně“. Nakonec se to vyplatilo. Nejzvláštnější odměnou bylo čestné jmenování kapitánem policie. Přijel nejvyšší generál, který mi strašně gratuloval, navlékli mi uniformu, vyfotili mě na legitimaci, zapsali si mě do registru a je ze mě oficiální kapitán policie. Docela si toho vážím!
3. Končí tvoje individuální zimní příprava, nyní máš zasloužené týdenní volno a pak se připojíš ke svým reprezentačním kolegům ke společnému soustředění v Toskánsku. Cyklistická reprezentace se stala až pověstnou svou dobrou náladou, neustálými vtípky a týmovou pohodou, ke které prý přispíváš nemalým dílem. Těšíš se na tu změnu?
Určitě! Ale trochu mi dělá starosti zdraví. Závod na mě nechal „nesmazatelné stopy“. Budu si muset odpočinout více, než jsem čekal, musím se dát do pořádku. Nevím, jak dlouho to bude trvat, protože po týdnu volna se cítím stále špatně… Snad se to brzy zlepší.
4. Oznámil jsi pokus o útok na světový rekord ve stíhacím závodě na Světovém poháru v Manchesteru. Náročná zimní příprava a především tvoje životní forma nasvědčuje tomu, že se rozhodně nejedná o planá slova. Přesto, trénink na dráze má svá specifika a konkrétně tvůj trénink je pro celou řadu cyklistů zahalený nepropustnou rouškou tajemství, za kterou by velice rádi, alespoň z části, nakoukli. Prozradíš, jak bude vypadat příprava na světový rekord – zase se, stejně jako před Pekingem, s trenérem Zapletalem zavřete do švýcarského cyklistického ráje v Aigle, které jste si oblíbili a kde máte potřebný klid a veškeré podmínky pro kvalitní přípravu?
Na to teď bohužel vůbec nemyslím. Celou zimu jsem tvrdě makal, těšil se, jak se mi na jaře dobře pojede a pak přijde jedno špatné jídlo a vše je ztraceno. Doufám, že budu moci brzo opět naplno trénovat a že se forma vrátí. Pak teprve začnu uvažovat o Manchesteru.
5. Za pár dní bude slavnostní vyhlášení Nejlepšího handicapovaného sportovce roku. Ty jsi v roce 2008 vyhrál prakticky všechno co šlo, Evropský pohár bez jediné porážky, což je historický unikát, Světový pohár na dráze, máš dvě zlaté, stříbrnou a bronzovou medaili z paralympiády, paralympijský rekord, na otevřeném mistrovství střední Evropy cyklistů bez postižení jsi získal bronzovou medaili. Přesto je nepravděpodobné, že bys Paralympionika roku mohl vyhrát. Pro jeho stanovení se totiž používá matematický výpočet, který závody jako je Světový pohár, Evropský pohár atd. vůbec nebere v úvahu. Rozhodovat se tedy bude mezi tebou a Bělou Hlaváčkovou, která přivezla z Pekingu stejné medaile, avšak s tím rozdílem, že Běla všechny medaile získala v individuálních soutěžích, zatímco ty máš jednu medaili z týmového sprintu, což je hodnoceno níže než závod individuelní. Sportovní odborníci a novináři, tě ale nezávisle na této soutěži při hodnocení Sportovce ČR pro rok 2008, umístili na historické 12. místo, což se zatím u nás nikomu z handicapovaných sportovců nepodařilo. Mezi Jaromíra Jágra, Pavla Nedvěda a Petra Čecha… Je toto pro tebe určitou satisfakcí?
Jak dopadne vyhlášení nejlepších hendikepovaných sportovců roku 2008 si musíme počkat do příštího týdne. Já pro to udělal maximum, víc než loni už nikdy dosáhnout nemohu. O to víc mě těší, jak mé výkony posoudili ti, kteří mají o sportu největší přehled, t.j. sportovní novináři. 12.místo v anketě Sportovec roku je pro mě obrovskou poctou a důkazem, že to co dělám, dělám dobře. Vždy jsem se snažil, aby paralympijský sport byl brán především jako sport. Jsem profesionálem a tak se snažím i vystupovat. A snažím se tak prezentovat a zastupovat všechny hendikepované sportovce. Myslím, že pro sport hendikepovaných jsem v naší zemi udělal hodně práce, jak po stránce sportovní, tak v médiích. A v tom chci pokračovat.
